Práci Heleny Samohelové zná snad každý, kdo byl někdy v Praze, jel metrem nebo přijel vlakem na Hlavní nádraží. Procházíme kolem jejích realizací, které jsou natolik samozřejmou součástí našeho okolí, že si jejich existenci mnohdy ani neuvědomujeme. To je ovšem pouhé zdání. Bez děl Heleny Samohelové by byl veřejný prostor ochuzen o něco přirozeně krásného.
Architektonické realizace autorky jsou natolik výrazné a odborné veřejnosti známé, až se někdy zdá, že v autorčině tvorbě se s nimi dostavil velký obrat. Není to ale pravda. Podíváme-li se s odstupem na autorčino dílo jako celek, vidíme, že má vzácnou kontinuitu od samých počátků až po dnešek. Od keramické stěny z její diplomové práce sice nastal vzhledem ke dnešku jistý posun, ale stále vidíme především nakládání s prostými až geometrickými prvky.
Také současné plastiky vycházejí ze stejných myšlenkových postupů jako starší architektonické realizace. Při zběžném pohledu se stěny a plastiky Heleny Samohelové mohou zdát nenápadné, možná příliš jednoduché, skrývají v sobě ale rafinovanou hravost, kterou ocení odborníci, ale podvědomě ji vnímají i ostatní.
Příkladem může být obklad bazénu hotelu Panorama. Výtvarnice s ním naložila takovým způsobem, že nikdo nepozná nedobrovolné vycházení z běžného (v té době desítky let starého) továrního tvaru. Jeho různým nařezáním vzniklo nepřeberné množství variant. Řeklo by se: řešení z nouze, ale z mála vytěžilo maximálně působivý výsledek. Také v metru ve stanici Můstek na trase B šikmými řezy po výpalu podle šablony autorka dosáhla nejen zjemnění celé realizace, ale dodala jí rafinované detaily.
Všimněme si, že v autorčiných stěnách a plastikách převládá velmi chytrá práce s několika málo prvky. Segmenty - hlavně oblouky a hranoly - výtvarnice otáčí, kombinuje, propojuje, nechává prolínat či je staví do kontrastů a sestavuje je tak do celků, zvýrazněných jemnými, teplými tóny pálené hlíny.
Helena Samohelová se zajímá o prosté věci, kterým s oblibou dodává vtip. Ten se projevoval také ve zvířecích i lidských plastikách, které byly další (a velice populární) částí jejího díla. Pod slupkou líbivosti se skrývala znovu především práce s jednoduchým tvarem doplněným o detaily. Ta je příznačná také pro léta rozšiřovaný soubor váz a dóz unikátního charakteru, v nichž se kromě geometrického tvarosloví až jaksi něžně objevují motivy z přírody. Jakoby se tyto předměty rozvíjely do květu nebo pukaly jako semínka.
Díla Heleny Samohelové jsou osobitá, originální, dalo by se říct, že i stylotvorná. Zejména sedmdesátá a osmdesátá léta v architektuře jsou s nimi u nás pevně a neodmyslitelně spojena. Architektka Věra Machoninová říká, že stěna v architektuře nemá zdobit, jen vhodně doplnit prostor, aniž by procházejícího člověka rušila či přímo nutila k obdivování. Kultivované stěny Heleny Samohelové stejně jako její plasiky takové jsou, zanechávají v nás přesto trvalý dojem. Doporučuji, aby se člověk zastavil, zklidnil, a pokusil se v oněch dílech hledat nevšední krásu. Věřím, že ji najde.
