Pavel Macek - Informace o autorovi

Pavel Macek se narodil v Praze a jako samouk se věnuje dřevorytu. Vyučil se truhlářem a po několika zaměstnáních v Praze jako sanitář v nemocnici Na Františku či řidič u České pošty a jedné sezóně s cirkusem Praga na Ukrajině, se před více než čtyřiceti lety odstěhoval do Francie, kde v Limuzínsku strávil více než 38 let. Ještě před emigrací začal dělat dřevoryty a později v Paříži, v roce 1986, za ně získal cenu Jean Chièze.

Používá techniku „ztraceného dřeva“ a jeho dřevoryty jsou vícebarevné, tištěné většinou v devíti exemplářích.

V roce 2006 byl pozván jako samostatný vystavovatel na Trienále grafiky do Chamaliéres. Kromě mnohých společných výstav měl pravidelně samostatné výstavy hlavně v Limuzínsku a v celém „Massif Central“ a rovněž na jihu Francie, v Rodez, Gordes, Perpignan, Elne, Evian, Banon.

Město Limoges má ve své mediatéce sbírku asi jeho 50 jeho dřevorytů s tématikou Linuzínska. Před dvěma lety se opět přestěhoval do Prahy, kde měl poslední samostatné výstavy v Portheimce v Praze a v galerii Oskara Kubína v Boskovicích.

Kromě dřevorytů a linorytů se věnuje výrobě tzv. hybohledů a kuklostrojů.

Pavel Macek dřevořezy

Narodil jsem se dva roky po druhé světové válce a pár let po svém bratrovi a své sestře v porodnici v Apolinářské ulici v Praze. Mezi svým narozením a ukončením základní školy jsem si nikdy nepoložil otázku, co budu dělat potom. Důvod toho byl jednoduchý: Neměl jsem na to čas! Lítal jsem po městě, hrál s klukama fotbal či hokej a díval jsem se kolem sebe. Když přišla ta chvíle, kdy jsem se musel rozhodnout pro nějaké zaměstnání a já se rozhodnout nemohl, neboť to, že ta chvíle již přišla, mě překvapilo, tak mě rodiče řekli, že proč ne truhlář, že to je hezké zaměstnání a že můj stryc je ostatně také truhlář - a jak je spokojený! Nic jsem proti tomu neměl, zrovna tak jako jsem neměl nic pro, a tak jsem se po třech letech učení stal truhlářem. A myslím si, že to je tak dobře.

První věc, co jsem vyrobil, bylo štokrdle, které jsme měli doma za dveřma řadu let. Tatínek v něm uschovával krémy a kartáče na čištění bot. Boty nám ostatně čistil celé rodině pravidelně každou sobotu, zatím co maminka vždy pekla cosi v troubě a my jsme se těšili. Po té, co jsem se stal truhlářem, jsem začal pracovat v nemocnici jako sanitář. Byl tam se mnou pan kněz Hutyra, který byl zbaven souhlasu k vykonávání svého povolání, a plno dalších sanitářů, kteří považovali tuto práci, asi trochu jako já, za pěknou zašívárnu. Než jsem se oženil se svojí budoucí manželkou, tak jsem ještě pracoval na poště jako řidič. Tam jsem ale nezůstal dlouho, protože ty Škodovky, co jsme používali, měly řazení u volantu a uznejte sami, že to není moc solidní. Poděkovali mně tedy, auto dali do opravy a já jsem šel dál! Také jsem se vydal jednou za prací na Slovensko, kde jsem nedaleko Klenovce pár měsíců chodil po lese a počítal stromy. To bylo tedy po druhé, že jsem při svém zaměstnání přišel do kontaktu s dřevem. Potom jsem odjel na jednu sezónu s cirkusem na Ukrajinu, kde bylo naší hlavní prací stavění šapita, ale ani jednu příležitost jít na pivo do nějaké sovětské hospody jsme nepropásli. Jako truhlář jsem měl opět možnost pracovat až tehdy, když jsem dělal tři postýlky pro naše tři děti. A lavici a stůl a skříň a těch poliček! Neuvěřitelně obrovskou spoustu poliček jsem do naší domácnosti udělal. Na věci méně či více důležité.

Mezi tím jsme se s manželkou odstěhovali do Francie, odkud ona pochází. Asi rok jsem pracoval coby truhlář v Grenoblu, v továrničce, kde zaměstnávali pouze Jugoslávce a mně podobná individua, aby si s nimi mohli dělat co chtěli, a pak jsme se usadili v Limuzínsku, kde jsem v jednom bazaru objevil starý tiskařsky lis, který jsem si koupil a začal jsem tak již po několikáté pracovat se dřevem.

V roce 1986 jsem za svoje dřevoryty získal v Paříži cenu Jean Chièze a uviděl jsem své hezké jméno v jakémsi katalogu. Dřevoryty dělám barevné, takže na každou barvu musím připravit jedno dřevo. Většinou ale používám to samé dřevo na všechny barvy a mezi každou barvou ho musím znovu připravit na tisk tím, že ho znovu ryji a kudlám. Této technice, kterou jsem vymyslel, se říká - jak jsem se později dozvědel - ”technika ztraceného dřeva”, takže jsem vlastně nic nevymyslel.

Pracuji  většinou s třešní, či višní, ale když zrovna žádné dřevo nemám, tak ryji do všeho, co mně přijde pod ruku. Na velké dřevoryty  již ani nemohu používat svůj lis, tak je tisknu na zemi s velkým tiskařským válcem. Pracuji hodně, protože krom tohoto toho moc nedovedu, a tak tedy ryji, řežu a rypám do dřeva, roztáčím svůj krásný lis, tiskařskou barvu mám vždy až za ušima a přitom se dívam oknem z půdy kde pracuji a odkud vidím pár topolů a pozoruji, jak se během roku mění, jak jim na podzim zůstane na vrcholu jen pár žlutych lístečků, které se třesou při sebemenším větříku, či jak se naklání, když na jaře je ten vítr silnější. A tak je tedy pozoruji a říkám si, že na tom jsme asi stejně.